Práce z domova a zákoník práce

Práce z domova, home office nebo remote working, je jen několik pojmů, kterými lze pojmenovat práci, kterou zaměstnanec vykonává mimo obvyklé pracoviště, nebo lépe řečeno pracoviště určené zaměstnavatelem. Zákoník práce ale žádný z těchto pojmů nezná, a tudíž ani právně neupravuje. Jakými pravidly se tedy řídit? Jak nastavit pracovně právní podmínky? A v neposlední řadě, jak postupovat při sjednávání nebo úpravě pracovního poměru?

Zákoník práce a domácký pracovník

Pokud nahlédneme do zákoníku práce, pak můžeme najít § 317, který definuje pojem domácký zaměstnanec následujícím způsobem:

§317

Na pracovněprávní vztahy zaměstnance, který nepracuje na pracovišti zaměstnavatele, ale podle dohodnutých podmínek pro něj vykonává sjednanou práci v pracovní době, kterou si sám rozvrhuje, se vztahuje tento zákon s tím, že

a) se na něj nevztahuje úprava rozvržení pracovní doby, prostojů ani přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy,

b) při jiných důležitých osobních překážkách v práci mu nepřísluší náhrada mzdy nebo platu, nestanoví-li prováděcí právní předpis jinak (§ 199 odst. 2) nebo jde-li o náhradu mzdy nebo platu podle § 192; pro účely poskytování náhrady mzdy nebo platu podle § 192 platí pro tohoto zaměstnance stanovené rozvržení pracovní doby do směn, které je zaměstnavatel pro tento účel povinen určit,

c) mu nepřísluší mzda nebo plat nebo náhradní volno za práci přesčas ani náhradní volno nebo náhrada mzdy anebo příplatek za práci ve svátek.

To ovšem znamená, že ne každý, kdo pracuje v režimu home office je domácký zaměstnanec. Musí totiž platit, že zaměstnavatel takovému zaměstnanci neurčuje pracovní dobu. Zaměstnavateli v tomto případě jde pouze o konečný výsledek práce. Tento pracovní režim je typický například pro účetní nebo třeba překladatele.

Pokud zaměstnanec pracuje v dohodnutou nebo zaměstnavatelem určenou dobu, pak se na něj výše uvedený zákon nevztahuje. To se týká například zaměstnání, ve kterých je potřeba úzká spolupráce s kolegy, ať už formou videokonferencí nebo virtuální spolupráce, popřípadě komunikace se zákazníky a klienty, pro které je třeba stanovit na určitou dobu.

Práva zaměstnance

Vzhledem k výše uvedenému se liší také práva domáckého zaměstnance a zaměstnance pracujícího z domova. Ta se v podstatě řídí podle zákona jako by zaměstnanec do práce docházel. „Jinými důležitými překážkami“ se míní například zdravotní prohlídka, nebo třeba překážky v souvislosti s narozením dítěte apod. Má se za to, že si zaměstnanec dokáže upravit pracovní dobu dle potřeby, a proto mu nepřísluší náhrada mzdy. To ovšem neplatí pro běžného zaměstnance pracujícího z domova, na kterého se naopak náhrada mzdy vztahuje při všech pracovních překážkách jako při práci na pracovišti.

Podobně je třeba postupovat, pokud jede o přesčasy a práci ve svátek, zatímco domácký zaměstnanec nemá na takové náhrady právo, běžný zaměstnanec v režimu home office nároky na tyto náhrady má.

Podobně je třeba se dívat i na zákon o nemocenském pojištění (č. 187/2006 Sb.), který definuje domáckého pracovníka v podstatě stejně jako zákoník práce. Domácí pracovníci podle tohoto zákona mají sníženou výši nemocenského (§30) nebo nemají nárok na ošetřovné (§39 odst. 5 písm. c)). Ani tyto úpravy pro běžného zaměstnance neplatí.

Jak postupovat?

Vzhledem k tomu, že Zákoník práce jiný pojem než domácký pracovník nezná, jeví se jako řešení upravit pracovní smlouvu podle citovaného §317. Je ovšem možné upravit pracovní poměr na základě oboustranné dohody ať už v pracovní smlouvě nebo samostatně. Pak lze také změnit místo výkonu práce. Dále je možné také zaměstnanci v rámci dohody stanovit určitou pracovní dobu, ve které musí být dostupný. Jisté možnosti se nabízí také v různých formách odměn. Zároveň platí, že by měl zaměstnavatel hradit náklady spojené s výkonem práce z domova (např. připojení na internet, nebo třeba zvýšený odběr elektřiny). Samostatnou kapitolou by pak byla úprava nakládání s osobními údaji ať už zaměstnance nebo klienta.

Jistě jsme v tomto článku nepostihli všechna úskalí této problematiky, která zůstává i z pohledu zákona stále nedořešena. Proto by bylo jistě vhodné konzultovat postup s právníkem, tak aby bylo možné podchytit všechny možné potíže, které díky nedostatečnosti právní úpravy mohou nastat.